znak ZŠ Habartov
Základní škola Habartov
Karla Čapka 119, okres Sokolov
Tel.: +420 352 692 547
město Habartov

 

Nabízíme volná

pracovní místa

   na pozici učitelů     1. a 2.stupně,

asistentů pedagoga

Tel.: 352 692 547

MT : 736 753 755

3, 2, 1 jump aneb také, kdo neskáče, není Čech-Hop! Hop! Hop! 

… tak i takto by se možná dal shrnout třídní výlet 7. A a 9. A, který se uskutečnil v pondělí 27. května. O dnešních dětech se obecně tvrdí, že pohybu vcelku moc nedají, a tak volba návštěvy plzeňské Jumparény, kde pohyb a energetický výdej jsou těmi hlavními činnostmi, se pro nezasvěceného člověka může na první pohled zdát poněkud překvapivá. Na druhou stranu však děti mají rády nevšední a akční zážitky, k nimž se skákání na trampolínách bezesporu řadí. Podobnou aktivitu si na vlastní kůži z více jak čtyřiceti žáků vyzkoušeli do dnešního dne asi jen čtyři, a tak pro všechny ostatní to byla absolutní a nepoznaná novinka.

Žáci se tedy od prvopočátku nesmírně těšili, ale pro nás kantory se tento výlet stal po celou dobu jeho plánování i realizace samotné takovou menší černou můrou, poněvadž riziko úrazu při tomto druhu akce je jistě reálně o poznání vyšší než při návštěvě zámku či kulturní akce. Navíc jsme si pod dojmem každodenních zkušeností, kdy jsou žáci schopni zakopnout i o na zemi namalovanou čáru, o pohybovém nadání a možnostech většiny našich svěřenců mysleli své.

Proto jsme nic nepodcenili, důkladně jsme písemně a následně i osobně na třídních schůzkách o zamýšleném plánu informovali rodiče, zajistili jsme úrazové připojištění a podstatnou část jedné z třídnických hodin věnovali názornému poučení účastníků. Chtěli jsme, aby si děti výlet užily, ale nastavit pevnější mantinely než jindy bylo tentokrát bezpodmínečně nutné. Rodiče podepsali několik písemností a žáci prošli ještě jednou instruktáží přímo na místě v Jumparéně v Plzni. Nejspíš se nám vše vyplatilo, i když bez ztráty kytičky jsme ani přes veškerou vynaloženou snahu přeci jen neodjeli. Spálené koleno, modřina na zádech, kousnutí do jazyka a jeden lehčí výron kotníku se však se zvážením všech možných rizik a nepřeberné škály zranění jeví jako přijatelná daň za nevšední zážitek.

Do Plzně jsme vyráželi v 6:45, přičemž sraz byl stanoven na půl sedmou. Podmínkou pro nastoupení do autobusu se stal v jedné ruce držený igelitový pytlík, pokud možno z pochopitelných důvodů bez děr, a druhá ruka byla nucena třímat nezbytnou kartičku pojištěnce. Toto všichni a i včas splnili, a tudíž nic nebránilo tomu, aby řidič sešlápl plynový pedál, zařadil rychlost a my se vydali na cestu. Ta uběhla rychle a bez komplikací, a tak jsme něco okolo půl deváté vcházeli do vysněné arény.

Ochotný a usměvavý personál na nás již čekal, po krátkém přivítání bylo nutné vyřídit jednoduchou administrativu a vypořádat finanční záležitosti. Až na výjimky si pak také všichni zakoupili speciální zespoda pogumované ponožky a poté se převlékli do sportovního. Dále došlo na výše avizované opětovné poučení a následně se již po celé budově začal rozléhat nepřeslechnutelný hlahol.

Celou arénu jsme měli pouze pro sebe, což bylo bezvadné. Kromě dvou učitelů a asistentky pedagoga dohlíželi na děti i dva zkušení trenéři, bez jejichž fyzické přítomnosti a pečlivého dohledu nebylo možné absolvovat některé rizikovější činnosti. Asi nikdo ze čtenářů si nemohl myslet, že aréna nabízí jen obyčejné trampolíny.  Ty byly základem takřka u mnohých aktivit, ale kromě toho, že byly různé velikosti a třeba i zkosené, byly navíc doplněné také o různé přeskoky, dopady či speciální a „vypečené“ hry.

Skokani si mohli zpestřit pobyt např. cageballem, což byla hra pro dva, která je kombinací volejbalu, famfrpálu a skákání na trampolínách. Na ty fyzicky zdatnější čekala třeba ninja opičí dráha, jejíž zdolání bylo pořádným oříškem. Pořádně „nafackovat“ těm méně šikovným mohla i otáčející se ramena wipeoutu. V aréně nechyběly ani skoky z několikametrové výšky do jámy, která byla po okraj vyplněna molitanovými kostkami, lezecká stěna, prostor pro speciální vybíjenou, basketbalové koše a ještě několik dalších atrakcí. Areál byl doplněn o vyhlídkovou terasu s odpočinkovou zónou a vítaným se stal i bufet, kde bylo možné zakoupit široký sortiment pochutin.

Na začátku to byl vcelku frmol, skákající postavičky se mi míhaly před očima, ale s přibývajícím časem, měli jsme zaplaceny celkem dvě hodiny, jednoznačně přebírala nadvládu nad prostorem únava a skákání pozvolna, ale citelně ubývalo. Někteří žáci však vydrželi v pohybu, byť s několika pochopitelnými pauzami, celých sto dvacet minut. Další mne navíc příjemně překvapili svou obratností a šikovností a všichni nás dospěláky jistě potěšili tím, že dodrželi stanovená pravidla, a tak nebylo téměř nutné zvyšovat na někoho hlas, což je určitě skvělé zjištění.

U mnohých najednou tváře dostávaly červenou barvu a z těch jindy ve vegetativním stavu přežívajících jedinců se staly na dvě hodiny živé a reagující bytosti. Po odeznění sirény, která ohlásila konec zábavy, se žáci odebrali do šatny, kde se uvedli do koukatelného stavu.

Jejich nadšení však mělo ještě vygradovat, neboť naší druhou a poslední zastávkou se na devadesát minut stalo nákupní centrum Plaza, kde jsme naplánovali oběd. Zvýšená koncentrace fastfoodů známých světových značek uváděla naše žáky takřka do transu. Mezi obědovými menu u nich jasně dominovaly hranolky, burgry či proklatě dobré kuře, ale někteří zvolili kupříkladu i sushi  či ovocné smoothie. Po ukojení chuťových pohárků a zaplnění žaludku se žáci vydali na průzkum obchodů a mnozí zde i něco zakoupili. V papírových taštičkách jsem zahlédl nějaké ty módní doplňky, šperky, ale také knihy, což mne osobně velmi těší.

Na stanovené místo srazu a ve stanovený čas dorazili naprosto všichni, a tak po nezbytném dvojitém přepočítání, jsme se vydali na pětiminutovou cestu k autobusu. Ten nás za hodinu a půl pod vedením zkušeného řidiče bezpečně dovezl zpět před školu, kde jsme se asi ve tři čtvrtě na tři rozloučili. Na žácích byla jasně patrná únava, ale také to, že výlet se jim nejspíše moc líbil a budou na něj, až na ty, kteří se zranili, určitě rádi vzpomínat.

                                                              Mgr. Aleš Plevka, tř.uč. VII. A

pastelka pastelka pastelka pastelka pastelka
knihy