Nabídka
Nabízíme volné pracovní místo zde.
Třetí cíl našeho putování v rámci projektu, díky němuž jsou podporovány školy s vyšším výskytem sociálně znevýhodněných žáků byl ve všech ohledech zcela odlišný, než ty ostatní. Na cestu jsme se vydali pěšky, naším cílem byla nedaleká Krajková a kromě zábavy přišla tentokráte ke slovu i práce. Na Windy Hill Ranchi nás přivítala paní Pavlína Bártlová, která nás provedla svou minizoo čítající něco okolo dvaceti druhů zvířat, jejichž počet má v plánu majitelka i nadále navyšovat. Dále nám představila vznikající projekt svého hipoterapeutického centra. Žáci se pomazlili s různými druhy převážně domácích zvířat, ale pak vyfasovali vidle, hrábě, lopaty a krumpáče a jedna skupina kydala hnůj a druhá sázela budoucí živý plot. Byl jsem příjemně překvapen dvěma skutečnostmi - zaprvé tím, jak dobře jim to šlo, a za druhé tím, že se nářadí chopili bez remcání a protažených obličejů. Po několika minutách také začali žáci odkládat svršky, protože práce je zahřála, a i jarní sluníčko s přibývajícím časem získávalo na síle. Pracovní činnosti se věnovali slabou hodinku, přesto to stačilo na to, aby si udělali představu o tom, co starost o zvířata a tak rozsáhlý areál asi představuje. Odměnou za odvedenou práci jim pak byla samotná jízda na koni a společný oběd u plápolajícího ohně. Dvě děvčata z naší třídy se jízdě na koních věnovala či věnují, a tak nejprve z pastvy přivedla dvojici klisen, které následně připravila na ježdění. Pro mne bylo zajímavé sledovat, co všechno ty holky umí, a s jakou lehkostí a samozřejmostí Justýna s Káťou to vše zvládly. Pak už se do sedel postupně vyhoupla více jak polovina žáků, aby si na vlastní kůži vyzkoušela to, je-li onen pohled na svět z koňského hřbetu opravdu ten nejkrásnější. Někteří byli jistější, jiní nemohli skrýt nervozitu a možná i obavy, ale všichni své jízdy podstoupili na jedničku a bez karambolů. Na závěr se do sedel dostaly i výše uvedené dívky, které nám předvedly i klus a cval, což už bylo trošku něco jiného. Počasí nám nadmíru přálo, a tak po dobrém obědě by se hodila siesta, ale mnozí ještě využili příležitost si trošku pohrát s míčem či na dětském hřišti. Když jsem ten mumraj kolem sebe tak pozoroval, stále více mne opanovával velmi příjemný vnitřní pocit klidu a uspokojení z toho, co jsem viděl kolem sebe. Děcka se najednou chovala tak nějak jinak než ve školní třídě. Bavila se hrou, více komunikovala a interagovala. Dokonce jsem si všimnul i toho, že se do kontaktu dostávali také žáci, kteří se v běžné dny sobě spíše vyhýbají. Pro sebe jsem si říkal, že takhle by to šlo a jen jsem marně pátral po tom, co je tady tak jinak, že vše výše popsané se nedaří ve třídě. Vespolek jsme totiž strávili opravdu krásné dopoledne, které bylo po všech stránkách nevšední, a tak se možná na to kouzelné místo na kopci ještě někdy třeba vrátíme, mně a snad nejen mně tam totiž bylo velmi hezky.
Mgr. Aleš Plevka
