Naše třída během 20 minut proletěla šesti stoletími

Pátek 23. listopadu se pro nás, stejně jako pro celou školu, stal dnem „D“. Troufnu si však napsat, že u nás byla ta míra nervozity a napětí přeci jen o kousek vyšší, neboť náš projekt jsme de facto celý měli ve dvou opakováních odprezentovat takříkajíc naživo. Tréma z vystoupení před blízkými i cizími lidmi se s každou odkrojenou minutou zvyšovala a některé účinkující dost dobře možná začínala ovládat drobná panika. I když jsme vše měli více méně připraveno a více jak desetkrát odzkoušeno, vždy existuje prostor pro to, aby se něco pokazilo, a celkový žádoucí divácký dojem zhatilo.

Na naše dvě vystoupení se dohromady přišla do třídy podívat asi stovka diváků. Pro ně bylo připravenodvaceti minutové pásmo, které dokumentovalo historii soužití Čechů a Němců v našem pohraničním regionu, ve které navíc nezastupitelnou roli a to v kladném i záporném slova smyslu sehrál objev hnědého uhlí.

Pásmo bylo poskládáno z průvodního slova, krátkých scének, obrazových materiálů, digitální prezentace a jedné výtvarné práce v podobě modelu pomníku zabitých prvorepublikových četníků.

Do realizace projektu se aktivně zapojila více jak polovina žáků třídy, kterým se za to sluší určitě poděkovat, i když jsme si při nácviku zažili i nepříjemné chvilky, kdy bylo třeba nutnéi trochuzabouřit, aby někteří účinkující, kteří se k akci přihlásili dobrovolně, nakonec dostáli svým závazkům.

Na konečném produktu však tyto „předporodní“ bolesti naštěstí nebyly naprosto znát a já jsem přesvědčen, že drtivé většině diváků se naše prezentace líbila a třeba jim přinesla i kousek poučení. Jejím hlavním smyslem však bylo připomenout kulaté osmdesáté výročí tragických událostí, které v tehdejším Habersbirku proti sobě postavily četníky, coby zástupce demokratické státní moci, a zfanatizovaný ordnerský dav. Jejich krvavý střet ze 13. září roku 1938 přinesl osm obětí, přičemž naším cílem bylo uctít především památku oběti čtyř četníků, kteří tehdy při obraně vlasti položili v nerovném boji své životy. A to se myslím nakonec podařilo. A také proto i u mne nakonec převládá dojem a pocit, že všechny ty hodiny a hodiny strávené vymýšlením, prací nad PC a v neposlední řadě i samotným nácvikem měly smysl a tentokrát přinesly kýžené ovoce a zasloužený závěrečný divácký potlesk.

                                                             Mgr. Aleš Plevka, tř.uč. VII. A