DRUŽINOCHRNĚNÍ

Letošní  „Družinochrnění“ oslavilo již páté výročí. A byla to oslava pořádná…Sešla se parta správných dětí, kterým vůbec nevadilo, že si možná budou muset obléct pláštěnky a jít hledat poklad v pořádném dešti…

     Naštěstí jsme dostali dárek i od sluníčka, které vysvitlo v pravý čas a tak jsme, třebaže v holínkách, vyrazili do lesa za úkoly a hádankami.

     K pomyslné jeskyni jsme se museli dostat přes bažinu – po „kamenech“. Dále prolést úzkým vchodem, držíc se za ruce, aniž bychom se pustili. Nakonec projít poslepu tmavou jeskyní a přidržováním se provazu dojít k východu.

     Zodpovězením znalostní otázky přišly děti na to, kde se bude nacházet poklad…jenže ouha – na místě byla jen prázdná truhla a dopis s hádankami – indíciemi, které děti přivedly do míst, kde byl ten pravý poklad nakonec nalezen.

     Radost byla nezměrná, ale přihlásil se hlad a tak jsme velmi rychle přešli na Baník Habartov k ohništi a opekli buřtíky.

     V šeru jsme opouštěli hřiště, vstříc dalšímu dobrodružství…poklad totiž zmizel a zbývala jediná možnost – dojít si pro něj do školy, která byla v té době už ponořena do tmy…

     Vybaveni baterkou, oblečeni do pyžámek, nočních košilek a županů si odvážlivci chodili do pavilonu A – prvního patra – pro dárky z pokladu. Stateční byli úplně všichni. Ti nejstarší se odhodlaně vypravili ještě o patro výš zapsat se do „Knihy statečných“. Z pavilonu se vycházelo zadním vchodem, po osvětleném chodníčku, zpátky do družiny.

     Ještě než začala „pyžamová párty“ si děti vyzdobily „spinkací čepičky“ – každy jí měl na hlavě a tak to vypadalo, jako by v družině přebývali samí Křemílci a Vochomurkové….

     Vlivem všech prožitých situací a zážitků přišla na děti únava a na pár hodin družina utichla. Ale jen na chvilku, protože jakmile ráno vysvitlo sluníčku, rozbzučelo se v ní.

     Snídaně? Jedním slovem – báseň….maminky, babičky, ba i tatínkové a dedečkové připravili takové dobroty, že nás to „dospěláky“ až dojalo…děkujeme…

     Po snídaní začátek balení, zmatků, ale i krásných okamžiků…to když ti nejstarší, odcházející děti dostaly za svoje „dlouholeté služby ve školní družině“ dárek – meloun…

     S čepičkou na hlavě, s lízátkem-prstenem a s heslem našeho „Družinochrnění“ – „Jeden za všechny-všichni za jednoho!“ odcházely děli spokojeně domů…

                                                                                           Šárka Mašková